Dneska se mi zdál sen, ale nepamatuju si ho. Je otázka, jestli s tím ještě můžu něco dělat. Zkoušel jsem si na něj vzpomenout v posteli, ale bouřka za okny přesměrovala mou pozornost do vnějšího světa. Zkusím to ještě jednou, až dojím snídani, třeba to vyjde.
Nevyšlo to. Na sen už jsem si nevzpomněl, ale objevil jsem zajímavý prostor. Zavřel jsem oči a objevila se přede mnou platforma, z níž se svažovalo schodiště na dvě strany. Mohl jsem si vybrat, na kterou půjdu. Šel jsem nejdřív doleva, ale po chvíli schodiště končilo. Byla tam stěna, zkusil jsem do ní skočit, ale nic se nedělo, jako by tam byla nějaká zarážka. Vrátil jsem se zpátky a šel jsem na druhou stranu. Udělal jsem pár kroků tím směrem a po chvíli jsem se ocitl na ulici.
Opřel jsem se do těžkých skleněných dveří s velkým kovovým madlem, které se pod mou vahou otevřely, a vstoupil jsem do obchodu. Ani jsem si nestačil všimnout vývěsní tabule, bylo to starý obchod, kam jsem chodil jako dítě pro papírnické potřeby do školy: tužky, gumy, propisky, sešity. Obdivoval jsem tam vždycky figurky zvířat, plyšové, plastové, dřevěné. Dneska se na mě usmál tygr a říká: „Jsem tvůj průvodce.“
Zkouším se ho zeptat: „Můžeš mi pomoct vzpomenout si na sen, který se mi dneska zdál?“
On mi většinou odpovídá ve tmě za zavřenýma očima. Zkusím to znovu: „Můžeš mi ukázat aspoň jeden obraz z toho snu?“ Nic. Namísto toho tygr povídá: „Můžu tě vzít na výlet, pojď za mnou.“ Vedle něj leží v regálu papírnictví omalovánky, je to krajina, …. tygr mě do ní vede, je osvícená zlatým světlem. Zelená zvlněná krajina, kopce, vesnice s kostelíkem, řeka, letíme nad krajinou. V dálce jsou Mlžné hory. Hledám tygra, ale nikde tam není. Podívám se dolů a zjistím, že běží pode mnou, nebo spíš letí. Podívám se do své letové výšky a spatřím nedaleko od sebe letět draka, letí se mnou.
Letíme směrem k Mlžným horám. „Proč mě tam vedete?“
„Podívej se, co tam je, možná tam uvidíš nějaké postavy. Podívej se pořádně, vidíš tam sebe v různých kostýmech.“ Jeden je oblečený jako spisovatel z 19. století, něco píše. Píše dopis svému budoucímu já. ‚Jestli už to čteš, podívej se rychle na konec řádky: „Nezapomeň, že jsme jeden.“!‘
Podívám se nalevo a vidím botanika. Zkoumá rostliny, jejich účinky, nejlepší podmínky pro jejich pěstování. Mlha je tam pořád, ale je tam i trochu světla. Zkouším se v ní pohybovat. Všechny postavy jsou na ploše.
Je to kolmá plocha, jsou tam zavěšení jako v obchodě. Trochu se pohybují, ale mají omezený prostor. Jejich výbava je taky omezená. Vidím další asi čtyři postavy, ale už je nejdu moc zkoumat. Potřebuji je pustit, sundat z těch háčků, z těch zajetých kolejí, z těch omezení, okovů. Spojit se s nimi pořádně. Pomozte mi prosím spojit se s mými rolemi. Některé role jsou nové, ani nevím, co připomínají. Jsem letec, potápěč, nikdy jsem se nepotopil ve skafandru, ale jako dítě jsem to samozřejmě vždycky zkoušel ve svých představách. Jsem taky akrobat, vždycky jsem se bál výšek, ale tady ti akrobati bez jakékoliv podpory a strachu s dlouhou žerdí odvážně kráčí vysoko na laně, občas spadnou do sítě pro pobavení obecenstva. Nechávám do sebe akrobata vstoupit.
A teď i potápěč, botanik, spisovatel. Všechny mé dětské fantazie, čím jsem jednou chtěl být. Jsem to já, jeden, co je i realitní makléř, průvodce sny se šamanským bubnem, výsledky všech mých fantazií…přichází ke mně tygr: „Pojď se mnou, něco ti ukážu.“
Vidím, jak se vylévá světlo. Je to skoro jako v kovárně, ale to světlo je chladné. Není to hmota, světlo se rozlévá do prostoru, prostor je jím nasycen, má kvalitu věčnosti. Abych se ho dokázal chopit, musím do něj vstoupit, zaměřit se na něco, na otázku.
„Čím mám strávit dnešní den?“
„Buď sebou, buď volný ve všech směrech. Světlo proudí, a pak si vyber, kam chceš jít. Můžeš být potápěč, můžeš se nořit do hlubin každého okamžiku. Můžeš být botanik, zkoumat rostliny a zjistit, jak na tebe působí, když si stoupneš před zrcadlo.“
„Před zrcadlo?“
„Ano, před zrcadlo. Můžeš zkoumat, co se ti ukáže, když se ho zeptáš na něco a neočekávat žádnou odpověď.“
„Vidím cestu, zářící cestu, jak se vlní krajinou.“
„Člověk může být cestou, neber ten obraz doslova. Když se na cestu dnešního dne vydáš, buď na cestě a všímej si všeho kolem.
Objevuj nové roviny své představivosti, své fantazie. Objevuj nové roviny toho, co je možné. Objevuj sebe, objevuj svět.
Všímej si všeho, co se děje kolem tebe. Když nebudeš vědět, co dál, zavolej nás, jsme tady pořád s tebou, jsme tví průvodci.“
„Aha, takže nemusím být kominíkem nebo asfaltérem, nebo mít nějakou roli, aby mě lidé poznali, když mě potkají a věděli, co ode mě očekávat. Aby si třeba mohli objednat moji službu, když ji budou potřebovat?“
„Když tě někdo bude potřebovat, najde si tě. Vesmír to zařídí, nemusíš to řídit ty. Můžeš se jenom odevzdat své cestě. A když od tebe někdo bude něco chtít a budeš to vědět nebo mít, můžeš to nabídnout, dohodnete se na ceně, a vyměníte si energii, její různé formy, je to tak jednoduché.“
„A co ten dnešní sen, vzpomenu si na něj ještě?“
„Potřebuješ se tam vracet? Nestačilo ti to, co proběhlo? A nebylo to jenom snění, bylo to skutečné. Byly v tom návody, které můžeš použít, dostal jsi všechno, co potřebuješ. Stačilo jen ponořit se maličko níž, maličko hlouběji, než běžně myslíš, než jak běžně uvažuješ a vidíš, otevírá se ti nová krajina.“
„Děkuji Tygře, Děkuji Draku, děkuji Vám průvodci.“
„Poděkuj i sobě a všem svým rolím, budou se ti ještě hodit.“
„Děkuji!“
A co vy, nechcete to taky zkusit?
V klidu se posaďte, zavřete oči, několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte a vnímejte prostor za zavřenými víčky.
Sestupte po schodech dolů a sestupuje tak dlouho, dokud nenarazíte na nějaký prostor, který se před vámi otevře…
přivolejte své průvodce a požádejte je, ať vás zavedou do vaší snové krajiny a…
…uvědomte si otázku kterou v sobě teď máte, vyslovte ji nahlas ve svém vnitřním prostoru, počkejte, až se před vámi odkryje odpověď, uvidíte možnosti, uslyšíte hlas průvodce, až uvidíte, kudy se dnes můžete vydat.
Text: Petr Němčanský
Obrázek: Adobe Firefly
