Pokud vám v životě chybí energie, směr, nedokážete se zorientovat v nelehké životní situaci nebo chcete objevovat nové možnosti, můžete společně se skupinou spřízněných duší podniknout šamanské cesty, inspirovat se a sdílet své poznatky a dosažení. Skupina má obvykle šest až osm účastníků.
Víkendové a jednodenní semináře se odehrávají v blízkosti přírody. Každá akce má svou dynamiku a téma. I když na něj navazujete z jiného vzdělávání nebo z osobních cest, odvezete si vždycky celistvý zážitek a možná i chuť pokračovat příště. Jako vždycky však platí, že pravidelnost praxe a trpělivost přináší ovoce.
Jednotlivé šamanské cesty v průběhu víkendu, práce se sny, putování přírodou i šamanský rituál tvoří celek a mají společné nosné téma. Se společným záměrem putujeme krajinou vnitřní i vnější vedeni svými průvodci. Součástí každé cesty je její záznam a následné sdílení ve skupině. Jelikož víkendové semináře probíhají v přírodě, je přidanou hodnotou oproti městským kurzům možnost spojovat se vědomě se živly a s přírodními silami.
Využívám metodu Roberta Mosse aktivní snění a nechávám se inspirovat svými průvodci. Stává se poměrně často, že v průběhu víkendu dochází ke spontánnímu návratu ztracené části duše, léčení a různým duchovním prožitkům a vhledům.
Na víkendovém semináři:
- navazujeme a posilujeme spojení se svou duší a se svým vnitřním světem,
- učíme se pracovat se sny pomocí metody aktivního snění,
- probouzíme svou tvořivost navýšením osobní síly
V průběhu šamanského výcviku jsem se mnohokrát obrazně ztratil, abych se mohl najít nový. Dopomáhala mi k tomu vždy odvaha, síla kruhu i přírody a podpora mých duchovních průvodců. Právě opakováním a hlubším ponorem do neobyčejné skutečnosti můžete zjistit, že se na své průvodce můžete stoprocentně spolehnout a že vás nikdy, opakuji nikdy, nenechají na holičkách.
Pravda je, že nás někdy vedou nečekanými cestami a divokou vnitřní i vnější krajinou, ale to jen proto, aby nám pomohli zcela proměnit naše dosavadní nazírání na svět a uchopit hlubší realitu. Je na našem rozhodnutí, osobní síle a vyšším vedení, jak daleko za hranice známého je nám dovoleno vstoupit.
Osobní zkušenost
Když jsem se ve Skalistých horách v Coloradu účastnil pobytového semináře se Sandrou Ingerman Lék pro Zemi a léčení duchovním světlem v roce 2018, žádali jsme při jedné z cest Ducha o znamení na další cestu. Spojovali jsme se v přírodě se živly, se svou silou a s Duchem. Vyslal jsem otázku a čekal, co se bude dít. Po chvíli jsem si všiml, že velmi vysoko pod oblaky krouží nějaký dravec, podle rozpětí křídel to mohl být orel. Čekal jsem, jestli se mi v mysli objeví nějaký obraz nebo sdělení, ale nepřicházelo.
Trochu jsem znervózněl a začal pokukovat po ostatních. Pár z nich mělo také zvednutý zrak k obloze směrem, kde jsem kroužícího orla pozoroval. Po chvílí se k tečce v bílých mracích přidala druhá. Považoval jsem to za znamení o sounáležitosti. Za chvíli se přidala třetí, aby můj úsudek stvrdila. Netrvalo však dlouho a všechny tři zmizely v mracích. Další vize ani obrazy nepřišly. Roztrpčen, musel jsem se spokojit s tím, co mám. Vyčítal jsem si, že jsem se nechal rozptylovat, ale snažil jsem se uklidnit, že možná něco přijde ve snu. Nepřišlo.
V dalších dnech dalších cesty a rituály, další znamení. Jedno obzvlášť silné se už už rýsovalo v písni jedné americké černošské šamanky, kterou zpívala očividně v napojení na Ducha na jednom silovém místě. „Co to bylo za píseň, nějaká tradiční…?…tápal jsem po slovech, z jaké tradice, že by mohla pocházet.“ „Ale ne,“ zněla odpověď, „vůbec nevím, co jsem zpívala, prostě to ke mně přišlo, bylo to hodně zvláštní, vůbec nevím, čeho se ta píseň mohla týkat, tobě to něco říkalo?“ „To ne, doufal jsem, že mi to řekneš ty, ale bylo to krásné.“ „To ano.“
Seminář se blížil ke konci. Procházel jsem si poznámky a dostal se k místu s orly. Poslední večer jsem prožil v jakémsi zvláštním posunu mezi světy. Proběhl poslední rituál u ohně, další zpěvy, ale mně se prostě vytratila nálada. Druhý den ráno proběhlo loučení s pár nejbližšími a přijela si pro mě má americká rodinka. „Oh, Peter, you look great, how are you, how was it? Oh, gosh, it’s so maarvelous heeere.“ „Eméjzink.“ „Musíme tě vzít na další místa, aby sis z Ameriky něco odvezl. A vzali.
Druhý den odpoledne jsme vyrazili za město. Musíme ti něco ukázat, tos ještě neviděl. Jeli jsme krajinou, kde jsem si tak zvláštně připadal jako doma. Vystoupili jsme na parkovišti a museli poslední asi kilometr kvůli pracím na silnici, i v Americe se to děje, překvapilo mě, dojít pěšky, což bylo pro moje americké tetičky docela vzrůšo. Nakonec jsme v pohodě po pár desítkách minut došli kolem několika stánků s občerstvením až k zábradlí nad otevírajícím se amfiteátrem Red Rock.
První pohled směřoval až dolů na pódium, které se jako malý lívanec mačkalo někde dole mezi tyčícími se červenými skalami. Můj zrak klouzal po schodištích a lavičkách amfiteátru, návštěvnících se sluchátky, v běžeckých outfitech i s plechovkami piva. Dole na pódiu jsem si všiml postavy hudebníka s flétnou a nějaké ženy. Poznal jsem ho. Potkali jsme se už dole před muzeem, kde se najednou vyřítil ze zatáčky na pěšině mezi buší a kameny a málem mě porazil.
Nabýval jsem čím dál jasnějšího pocitu, že sním. Z flétny toho muže na pódiu se začala linout melodie, kterou jsem znal…ale odkud…a v tom mě to udeřilo …byla to ta zvláštní a podivně známá melodie z workshopu. Celým tělem mi projela vlna horka a chladu a musel jsem se chytit zábradlí, abych přes něj nepřepadl. „Co teď?“ běželo mi hlavou, „Co se to děje?“ Jasně jsem si uvědomoval, že probíhá něco neobyčejného, ale jak jsem tomu měl rozumět? Tetičky si všimly, že se se mnou něco děje, ale raději jsem mlčel.
Za chvíli, spása, vydali jsme se hledat místo k obědu v nebližší restauraci. Při výběru nápojů a pokrmů jsem jen přikyvoval všem návrhům, stále neschopen slova, a tak jsem ani netušil, co jsem si vlastně objednal. Další záchrana cigáro a vzdálit se davu. Zhluboka jsem mezi šluky z cigarety nadechoval i horský vzduch a klouzal očima po oranžových skalách, které připomínaly havarované vesmírné lodě pradávných mimozemských civilizací zapíchané v pravidelných rozestupech a pod stejnými úhly do mírně zvlněné krajiny.
A v tom, z čistého nebe, přímo nad mou hlavou zakřičel orel. Jako po úderu kladivem … pomalu…zvedal jsem hlavu k blankytně modrému nebi a už mnohem níž než orli před tím v mracích, tančilo po nebi v kruzích sedm siluet divokých dravých ptáků a já stále s tajemnou melodií v hlavě a srdci vnímal už jen požehnání od Ducha, jeho bezpodmínečnou lásku, všeobjímající milosrdenství a nepřekonatelnou sílu a inteligenci.
Jsem rád, že se ke mně tento příběh ve vzpomínce vrátil a mohl jsem ho s vámi sdílet. Ať Vás na cestách krajinou běžnou, neobyčejnou i snovou provází Duch.
